Každý rok se snažím udělat highline prváč v Chamonix, i když s tím kolik jich tam mám nakoukaných bych jich tam měl dělat deset ročně. Každopádně v červenci mě vypeklo počasí, tak to neklaplo, ale v září jsem se vrátil zpět už s cenným skalpem. 10 a 11. září jsem s francouzskými parťáky Chloe a Polem napnul novou 45m dlouhou highline na Aiguille de Roc (3409 m.n.m.), dominantu stěny Envers des AIguilles. Tahle krásná špičatá jehla vyrůstající z východní stěny Gréponu je takový Chamonický Lost Arrow Spire. Stejně jako její yosemitská ségra, tato lajna neoslňuje svojí délkou, na druhou stranu přístup 700 metrovou stěnou, rozhled na půlku montblanského masivu a obrovská expozice hloubky údolí Mer de Glace dává téhle lajně grády.

Tenhle směr máme s Chloe vyhlídnutý už pár let a teď konečně došla řada i na něj. Zase jednou nás čekalo lezení s batohy těžšími, než by bylo zdrávo. Lezli jsme ve třech normálkou na Aig. de Roc a z jejího vrcholu jsme se slaněním a dvěmi délkami dostali na protější stěnu. Byl jsem nadšený z toho, že se nám povedlo udělat kotvení lajny tak, že jsme docházeli až na její úplný vršek a navíc s výhledem na Grandes Jorasse v pozadí. Není nic jako jít do prostoru, kde přede mnou není nic než lajna, věž a prostor všude okolo, dojít na konec lajny a vstoupit rovnou na vrchol. Prostě pecka!

Lajnu jsme pojmenovali ,,Un petite goût de reviens-y”, což v překladu znamená něco jako ,,Nutkání se vrátit”. To je takový malý odkaz na naši předchozí lajnu, která byla také na Enversce, na Aig. de la République.

Měli jsme štěstí, že jsme našli nějaké zbytky sněhu v komínech ze sněžení z předchozího týdne, bez nich bychom to nedali. Ani police na bivak nebyla nakonec vůbec špatná, takže jsme nemuseli spát v sedě, jak jsme původně předpokládali. Sečteno podtrženo všechno vyšlo perfektně a doufám, že se tahle lajna dočká nějakého opakování a bude to místní klasika, což si určitě zaslouží.

Pac a pusu, horám zdar

Danny